Pravdivé příběhy skutečných dětí - literární soutěž "Napiš, jak to vidíš!"

Vyzvali jsme děti, které vyrůstají v dětských domovech, aby s námi v rámci Literární soutěže 2025 sdílely své příběhy – pohledy na život, na pobyt v dětském domě nebo třeba nejhorší či nejkrásnější vzpomínku.

Všechny příběhy, které jsme obdrželi jsou silné, hluboké, upřímné a důležité, protože pomáhají bořit mýty a předsudky, které ve společnosti o dětských domovech a dětech v nich stále přetrvávají.

V pátek 20. června jsme vyhlásili deset výherců v Pizza Nuova za přítomnosti odborné garantky soutěže novinářky, výtvarnice a spisovatelky Denisy Proškové. Vedle diplomů, finanční odměny a drobných cen získali autoři i osobní zpětnou vazbu a především vědomí, že jejich příběh má váhu. Děkujeme všem, kdo měli odvahu psát!

Úryvky z povídek:

"A právě ten den, kdy jsem do dětského domova přijel, je v mém životě zatím nejkrásnější vzpomínkou. Bylo to jako kdyby mi někdo řekl: „Teď už jsi v bezpečí“. A já tomu uvěřil."

"Byla jsem jen puberťačka, která se snažila přežít. Nikdo nevěděl, co se mnou dělat. A já taky ne. Žít v dětském domově je zvláštní. Jako být ptákem v kleci. Máš jídlo, střechu nad hlavou a bezpečí, ale nemáš volnost."

"Jeli jsme za lékařkou, a ta nás vyfotila ve spodním prádle. Viděla všechny ty rány, i ty otevřené, a modřiny, i ty co byly hluboko. Ten pocit ponížení, který jsem prožívala si nikdo nedokáže představit."

"První noc v dětském domově si pamatuju přesně. Ticho bylo jiné, cizí, ale jistější. Nebyl tam křik, jen šepot ostatních dětí a tma, které jsme se strašně bála. Brečela jsem, ale potichu. Bála jsem se, že mě uslyší, a že zase budu mít problém, jako doma."

"Když se mě někdo zeptá, co mi dětský domov dal a vzal, odpovím tiše - vzal mi minulost, kterou jsem si nepřála, a dal mi budoucnost, ve kterou jsem nedoufala."

"Dětský domov mě naučil, že když se narodíš do zlomeného příběhu, můžeš ho přepsat."

"Když jsem přišla do dětského domova, byla jsem plná strachu a zloby. Postupně se ve mně začala objevovat síla a touha dokázat, že mě moje minulost nedefinuje."

"Dřív jsem mamku chránila, než abych řekla pravdu a přiznala, že ona je ta špatná. Teď už nejsem tak naivní a vím, že za všechno můžou moji rodiče. Nejsou to ti nejlepší rodiče na světě, přesto je miluji tak, jako každé dítě své rodiče."

"Když nás odváželi do dětského domova, stáli jsme tam špinaví, v otrhaném oblečení. Cesta byla dlouhá. Seděli jsme mlčky, stulení k sobě, jen občas jsme se na sebe podívali. Nevím, co se nám honilo hlavou… Strach? Úleva? Nejistota? Asi od každého něco."

"Máma se s námi stěhovala od jedněch známých ke druhým, ale nikde jsme nezůstaly dost dlouho aby si nás někdo pamatoval."

"Pak přišla zlost a hněv, který nešel zastavit. Slova ostrá jako střepy, ruce těžké jako kameny. Pláč a bolest se staly každodenní součástí našeho domova."