Jak (ne)funguje systém péče o ohrožené děti?

Vyjádření ředitele Dětského diagnostického ústavu a střediska výchovné péče, PhDr. Pavla Janského, Ph.D., k současnému systému péče o ohrožené děti

(příspěvek prezentován v knize „Znáte jejich příběhy?“ - 2022)

Systém péče o ohrožené děti kolabuje, stát porušuje práva dětí. Rozhodl jsem se v rámci svého profesního zaměření o určitou reflexi, vycházející z mé dlouholeté praxe v oboru péče o ohrožené děti, motivovanou současným mimořádně znepokojivým stavem této oblasti. Z pozice ředitele školského zařízení, které zahrnuje pracoviště dětského diagnostického ústavu a dalších 5 středisek výchovné péče, poskytujících ambulantní i internátní služby ohroženým dětem a jejich rodinám v široké spádové oblasti královéhradeckého a pardubického kraje, musím bohužel ve shodě s mnohými kolegy v oboru konstatovat, že přes veškeré dlouholeté proklamace o reformách, o zvyšování kvality preventivní péče a důrazu na dodržování práv dětí, včetně snah o humanizaci školství obecně, je současná situace v této oblasti snad nejhorší za celé období novodobé existence našeho státu.

V rámci sítě školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy byly diagnostické ústavy páteřními zařízeními, které nejenže plnily organizační a metodickou funkci ve své spádové oblasti, ale především zpracovávaly ohroženým dětem v rámci dvouměsíčních výchovně terapeutických a stabilizačních pobytů komplexní diagnostiku. Na jejím základě pak vytvářely individuální programy rozvoje osobnosti s vybranými edukačními prioritami, doporučenými přístupy a osvědčenými metodami. Po odborném posouzení situace přijatých dětí, včetně důkladné znalosti jejich anamnézy, pak doporučovaly buď jejich návrat do rodinné péče, nebo v nezbytných případech v rámci rozhodnutí soudu pak tyto děti umísťovaly prostřednictvím správního řízení do příslušného typu školského zařízení, které nabízelo odpovídající program i potřebné zázemí (materiální, personální, odborné). Tato zařízení pak pravidelně navštěvovali odborní pracovnici diagnostického ústavu z řad psychologů a etopedů, kteří konzultovali další vývoj dítěte a pomáhali na základě jeho faktické znalosti upravovat individuálně zpracovaný reedukační program. Systém preventivně výchovné péče v rámci školských zařízení efektivně doplňovala činnost středisek výchovné péče. Ta poskytovala na základě smluvního vztahu širokou škálu odborných ambulantních i pobytových služeb dětem a jejich zákonným zástupcům, kteří cítili potřebu situaci svých dětí řešit ještě dříve, než se výchovné a vztahové problémy v rodinách prohloubí natolik, že by rodina přestávala plnit své základní funkce vůči dětem a nastávaly reálné důvody pro možnost nařízení výchovného opatření, nebo soudního odejmutí dítěte z rodiny.

Tento funkční systém, který nám záviděli mnozí zahraniční partneři, byl bohužel zcela rozbit novelou občanského zákoníku s platností od 1.1.2014, spojenou se ztrátou rozmísťovacích kompetencí diagnostických ústavů. Diagnostické ústavy tak nyní již nemají zákonné kompetence umístit na podkladě komplexní diagnostiky a důkladné znalosti soudem odebrané dítě z nefunkční rodiny do odpovídajícího školského zařízení a příslušného programu. Tato rozmísťovací kompetence byla nově svěřena pouze soudům. Následně od roku 2017 diagnostické ústavy ztratily i možnost poskytovat smluvní pobyty potřebným dětem na základě žádosti jejich zákonných zástupců, s častým doporučením a podporou ze strany orgánů sociálně právní ochrany dětí. Výsledkem těchto změn je stávající zcela neobhajitelný a neudržitelný stav, kdy soudy nestíhají rozhodovat ve věci ohrožených dětí a často nemají ke svým rozhodnutím jak potřebné relevantní informace o dětech, tak ani o odpovídajících typech vhodných školských zařízení, jejich kapacitách a programech. Děti jsou pak prostřednictvím soudů velmi často umísťovány bez potřebné diagnostiky a bez nezbytné důkladné znalosti jejich situace (tj. bez zpracované osobní anamnézy, odborného posouzení typu a etiologie problémů, možností řešení a bez reálné prognózy).

Přitom odejmutí dítěte z rodiny a související rozhodnutí o dalším řešení jeho situace je nejen mimořádně závažným zásahem do jeho práv, ale také faktorem ovlivňujícím často celý jeho další život. V tomto kontextu je současná praxe, provázená neodborností, nesystémovostí a zdlouhavostí, zcela nepochopitelným a hlubokým selháním státu. Pracovníci školských zařízení, sociální pracovníci, kurátoři i mnozí soudci již dlouhodobě a opakovaně upozorňují na nefunkční systém, kdy jsou děti umísťovány chaoticky dle priority aktuálně volných kapacit, ale bez potřebných znalostí a vztahu k jejich reálným potřebám, tedy velmi často do neodpovídajících typů zařízení. Funkčnost diagnostických ústavů je také výrazně snížena jejich zablokovanou kapacitou z příčin nadbytečně a z odborného hlediska zcela bezdůvodně prodlužovaných pobytů dětí, kdy jediným faktickým důvodem jsou průtahy v soudním řízení a pomalost rozhodování soudů. Zákonem stanovená a předpokládaná doba (zpravidla 8 týdenního pobytu) dítěte v diagnostickém ústavu je tak systematicky porušována, neboť ve více než 50 % případů přesahuje reálná doba umístění hranici 6 měsíců, kdy nejsou výjimkou ani pobyty delší než jeden rok (u 12 % dětí)!

Ztráta možnosti efektivně využívat potřebnou kapacitu diagnostických ústavů je státem zcela nesystémově kompenzována soudním nařizováním pobytů ohrožených dětí do středisek výchovné péče, které tím pozbývají svůj původní smysl, tedy nabízet na základě vzájemné smlouvy odborné služby motivovaným klientům se zachovaným náhledem a nezbytnými kompetencemi k řešení svých problémů, u kterých ještě nenastaly důvody k nařízení ústavní výchovy. Je zde tak narušen důležitý princip dobrovolnosti umístění dítěte. Tím se výrazně snižuje efektivita práce středisek, protože ve výchovně terapeutické skupině jsou pak společně umístěny například úzkostné děti s traumatickou životní zkušeností, o jejichž pobyt požádali zákonní zástupci, spolu se sebejistými agresory, organizátory šikany, často s kriminálním chováním nebo s drogovou zkušeností, kterým nařídil pobyt ve středisku soud. Činnost středisek se tak zcela kontraproduktivně překrývá s vymezením činnosti diagnostických ústavů a prakticky mizí další významný prvek v systému prevence.

Tím se dostávám k hlavnímu problému, na který chci upozornit a kterým není pouze nefunkčnost systému. Jedná se o související závažné porušování práv dětí, které zřejmě jak odpovědné složky státu, tak i členy mnohých nestátních lidskoprávních organizací příliš neznepokojuje. Je zcela nezpochybnitelné, že děti mají právo na plné zaopatření v bezpečném prostředí, odpovídajícím jejich věku, osobnostním charakteristikám a typu problémů, kdy výkon péče je v souladu s jejich individuálními potřebami a nejlepšími zájmy. Takto vnímaná základní práva jsou nejen v souladu s přijatými standardy kvality pro výkon ústavní a preventivně výchovné péče, ale také v souladu s Úmluvou o právech dítěte a Listinou základních práv a svobod. Jak je tedy možné, že stát „připustí“ a již dlouhodobě i přes opakovaná upozornění neřeší situaci, kdy jsou děti na základě systémového pochybení nekompetentně vřazovány do naprosto nevhodných zařízení, kde ohrožují nejen své okolí, ale také často samy sebe, kde jim nemůže být poskytována odpovídající péče, včetně příslušného vzdělání (např. agresivní dítě psychiatricky léčené umístěné v dětském domově) a kdy musejí být následně teprve po zdlouhavém úředním jednání na základě nového rozhodnutí soudu přemísťovány do jiných zařízení, což výstižně označuje název „ústavní turistika“.

Možná, že odpovědné zástupce státu a mnohé tzv. ochránce práv dětí příliš nevzrušuje toto porušování dětských práv, neboť nejsou v osobním kontaktu s těmito dětmi. Tím nejsou také přímo konfrontováni s jejich úzkostmi a nejistotami, když setrvávají nadbytečně dlouhé měsíce v ústavním zařízení, aniž by mohly dostat potřebné informace týkající se jejich dalšího směřování, budoucnosti a perspektiv, neboť soud je opakovaně odročován a rozhodnutí bývá v nedohlednu (např. dítě po ukončení povinné školní docházky ponechané v dětském typu zařízení pouze se základní školou). Přitom potřeba životní perspektivy a otevřené budoucnosti je jednou ze základních životních potřeb, jejíž naplnění je bohužel také díky nefunkčnímu systému těmto dětem odepíráno. Častým výsledkem bývá ze strany postižených dětí naprostá ztráta motivace, negativismus a rizikové chování, včetně projevů agrese nebo sebepoškozování.

Ústavní péče současně již několik let čelí intenzivní ideologické kampani, akcentované ze strany mnohých neziskových organizací s politickými ambicemi a přesahy. Ty demagogicky proklamují, že je pro děti škodlivá, že vytváří deprivanty, kteří následně v životě selhávají, a proto je nezbytné ji co nejrychleji výrazně utlumit. Typickým produktem této kampaně byl i metodický pokyn MPSV pro kurátory, který útočí proti ústavní výchově a nahlíží na ni jako na zlo, jež přináší dětem konflikt zájmů s novými riziky a znamená kvalitativně novou příčinu ohrožení dětí. Tímto přístupem vnesli autoři pokynu ještě více chaosu do systému prevence, jelikož mnohé děti akutně ohrožené ve svých rodinách byly dlouhodobě ponechávány v jejich patologickém prostředí a v intencích postoje sdělujícího, že ústavní péče je až tou zcela poslední možností řešení jejich situace, byly do speciálních terapeutických programů v rámci školských ústavních zařízení umísťovány velmi pozdě, často již nevratně psychicky poškozené. Tento stav je bohužel důsledkem stále přežívajícího nesmyslného přesvědčení, že i nejlepší ústav je téměř vždy pro dítě horším řešením než původní, byť špatná rodina.

V tomto kontextu je nezbytné vyvrátit některé dlouhodobě tradované škodlivé mýty a nepravdy o ústavní péči, tedy zdůraznit její funkci a nezastupitelnou roli: 1. Ústavní péče rozhodně není optimálním prostředím pro výchovu, ale vždy bude pro mnohé ohrožené děti na nezbytnou dobu jediným reálným řešením jejich situace, poskytujícím ochranu a zázemí, včetně související odborné pomoci. 2. Dočasné umístění v ústavním zařízení je součástí specializovaných intervenčních opatření u dětí s poruchami chování ve všech školských systémech. 3. Moderní formy ústavní péče, poskytující reedukační a výchovně-terapeutické programy na principech komunitního systému práce patří mezi nejefektivnější způsoby řešení závažných psychických problémů dětí s ambulantním přesahem do širšího prostředí (rodina, škola). 4. Kvalitně fungující diagnostické ústavy, včetně dalších specializovaných školských zařízení, nejsou zbytečně drahým způsobem řešení situace ohrožených dětí, neboť prostřednictvím týmů kvalifikovaných odborníků, včetně etopedů, psychologů a terapeutů, zpracovávají nejen komplexní diagnostiku umístěným dětem, ale také v rámci individuálně sestavovaných programů aktivně řeší jejich osobnostní a výchovné problémy.

Kritika ústavní výchovy argumentující vysokým počtem psychicky deprivovaných a následně selhávajících dětí účelově využívající výsledky výzkumů o deprivačních vlivech, je hrubou demagogií, neboť žádné relevantní studie nedokázaly jednoznačně odfiltrovat deprivační vlivy působící z prostředí rodin, odkud se děti do ústavů dostávají. Přitom je prokazatelně zjištěno, že již v nejranější fázi vývoje dítěte v souvislosti s kvalitou jeho připoutání k mateřské osobě se vytvářejí v rámci tzv. vpečeťovacího období základní charakteristiky rozvoje citových mechanismů, včetně emočního připoutání k druhým s ovlivněním individuálních forem vnímání, myšlení a chování (attachment theory).

Dle zpracovaných anamnestických údajů je na základě rozhodnutí soudu do diagnostického ústavu umísťována většina dětí z naprosto nefunkčního a vysoce patologického prostředí původních rodin, které velmi často prostřednictvím závažného zanedbávání, fyzického násilí nebo zneužívání naplňují u dětí charakteristiky syndromu CAN. Můžeme proto mluvit o malém zázraku, když většina z těchto dětí odchází z ústavní péče natolik stabilizovaná, že se dokáže zařadit do společnosti, byť třeba s určitými limity a problémy. Velkým nedostatkem ovšem stále zůstává nedostatečná podpora státu nabízená dětem, které z ústavní péče odcházejí. Dalším velmi významným symptomem dysfunkčnosti systému je skutečnost, že celorepublikově se dostává do ústavní výchovy cca 10 % dětí z neúspěšné pěstounské péče, kdy většinou jde o péči příbuzenskou (70 % případů).

Je neuvěřitelné, že děti odebrané z rodin, ve kterých byly zneužívány, týrány nebo hrubě zanedbávány, se s touto traumatickou zkušeností dostávají do náhradní rodinné péče svých prarodičů, kteří sami naprosto selhali při výchově svých - následně týrajících a zanedbávajících - potomků. Mimořádně špatný zdravotní a psychický stav těchto dětí přijímaných nakonec do ústavní péče bohužel této situaci zcela odpovídá. I přesto, že v některých případech mívají tito „příbuzenští pěstouni“ velmi problematickou minulost, děti jim jsou státem svěřovány často bez jakéhokoliv relevantního posouzení a výběru, neboť příbuzenská pěstounská péče má ze zákona přednost před jinými formami náhradní rodinné péče. Příbuzenští žadatelé tak neprocházejí procesem odborného posuzování předpokladů k této péči, ani odbornou přípravou k přijetí dítěte do rodiny. Jedná se o učebnicový mechanismus transgeneračního přenosu deprivace a výchovných problémů, kdy jednoznačně platí zákonitost, že patologie plodí opět patologii. Z praxe je doložitelné, že v těchto náhradních rodinách žije často svěřené dítě opět se svým původním rodičem, kterému bylo soudem odebráno, neboť hlavní motivací příbuzných v takových případech nebývá zlepšit situaci dítěte, ale získat finanční odměnu pěstouna.

Již prof. Matějček zdůrazňoval, že opravdoví rodiče nejsou ti, kteří dokážou zplodit dítě, ale ti, kteří mu dokážou dát rodičovskou lásku, péči a bezpečí. To bohužel také z ideologických důvodů v našem státě není respektováno s důsledky, se kterými jsme stále častěji konfrontováni. Ale především se jedná opět o případy hrubého porušování práv dětí a nerespektování jejich potřeb a oprávněných zájmů. Dle dostupných údajů je aktuálním výsledkem proklamované reformy systému preventivní péče o ohrožené děti stav, kdy sice přibylo pěstounů na přechodnou dobu, také se zvýšil počet neziskových organizací poskytujících pěstounům doprovázení a podporu, byť s velmi různou kvalitou práce, ale reálně dětí v ústavech neubývá, kvalifikovaní pracovníci ze školských zařízení pro výkon ústavní výchovy odcházejí a dlouhodobých pěstounů je stále nedostatek, k čemuž jistě přispívá i výrazně vyšší odměna pro pěstouny na přechodnou dobu. Změnit tento stav při současné nespolupráci resortů, vzájemném obviňování a ideologické kampani vedené proti ústavní péči, bude ovšem nelehké.

V oblasti ústavního školství by určitě byl významným kvalitativním ziskem ve prospěch ohrožených dětí návrat původních rozmísťovacích kompetencí zpět diagnostickým ústavům, garantujícím funkčnost spádové sítě svých zařízení a správnost umísťování dětí do odpovídajících typů zařízení a programů. Aktuálně zpracovaná a navrhovaná novela zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní a ochranné výchovy a preventivně výchovné péči není sice potřebným komplexním řešením této složité problematiky v oblasti školství, která již vyžaduje zcela nový zákon, ale vzhledem k aktuálnosti a závažnosti problémů v této oblasti, včetně nefunkčnosti stávajícího systému, související s prokazatelným porušováním práv dětí, je argument rychlejšího řešení ve prospěch pouhé novelizace stávající legislativy akceptovatelným. Nesporným ziskem pak bude znovu odlišení funkce a činnosti středisek výchovné péče od diagnostických ústavů, transformovaných do podoby diagnostických center, kdy relevantní diagnostika a důkladná znalost situace dítěte, včetně individuálně zpracovaného programu rozvoje jeho osobnosti, budou opět klíčovými parametry při řešení jeho následné situace. Bez této nutné změny nemá smysl hovořit o záměru MŠMT ČR dále specializovat nabízené programy v rámci potřebné diferenciace školských zařízení, neboť rozhodování o umístění ohrožených dětí do specifických podmínek a programů v souladu s jejich osobnostními charakteristikami je mimo reálné posuzovací a rozlišovací možnosti soudů i pracovišť OSPOD, jak evidentně dokládá již několikaletá praxe. Věřím, že tato mimořádná situace pomůže aktivovat skutečné ochránce práv dětí, bez ohledu na profesní, resortní, nebo politickou příslušnost. PhDr. Pavel Janský, Ph.D. ředitel DDÚ, SVP, ZŠ a školní jídelna, Hradec Králové

Slovníček:

Co je to „Porucha attachmentu – přilnutí“? Většina dětí, které přicházejí do dětských domovů od narození, ale i těch které vyrůstají v nefunkčních rodinách, nezažilo pocit bezpečí a respektování jejich potřeb. U více než 70 % z nich se projevuje výrazná porucha attachmentu - přilnutí. Příčinou poruchy attachmentu je buď selhání, nebo naprostá absence citlivého a vnímavého pečovatele v raném dětství. Dítě si ve věku mezi půl rokem a rokem a půl nejintenzivněji v životě zakládá důvěryhodný a hluboký vztah k osobě, která mu poskytuje odezvu a stará se o veškeré jeho potřeby. I krátkodobou nepřítomnost pečující osoby dítě prožívá jako separační úzkost - křikem a pláčem se dožaduje, aby mohl být tomu svému člověku stále nablízku. Dítě se postupně ujistí, že „jeho člověk" sice na nějakou dobu v řádu hodin odchází, ale vždy se k němu vrátí. Tak si postupně vytvoří pocit bezpečí a jistoty, že se na tento vztah může spolehnout. Pokud se kolem dítěte střídá řada osob, aniž by si k některé z nich mohlo vytvořit pevné pouto, nebo je zanedbáváno a přehlíženo, prožívá hluboké pochybnosti o sobě samém. Dítě získá pocit, že nemá žádnou cenu, není hodno lásky, nemá motivaci něčeho dosahovat. Postupně se v jeho chování projeví úzkost, strach, agrese, smutek, potlačení emocí. Ani později v dospělosti není pro člověka s tímto citovým deficitem lehké najít a udržet si dobrý vztah a svým dětem vytvořit bezpečné zázemí.

Co je to „Syndrom CAN“? (anglicky Child Abuse and Neglect) Jedná se o syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Týrání, zanedbávání a zneužívání se často propojuje. V mnoha případech je například tělesné týrání spojeno se zanedbáváním. Některé děti jsou následně psychiatricky léčeny. Práce s takovými dětmi je velmi náročná a vyžaduje systematickou práci odborníka.