Míša

Když jsem byla na základní škole, tak jsem bydlela se svou matkou, dvěma bratry a prarodiči z matčiny strany. Mám celkem nezodpovědnou mámu, takže už od začátku to nebyla žádná sláva. Na prvním stupni si pamatuji jak nás tahala po venku za svými rádoby kamarády, kteří s ní pili alkohol. Vím, že nám to nebylo vůbec příjemné. Také neuměla a myslím si, že do teď neumí hospodařit s penězi. Pořád jí domů chodily upomínky od exekutorů a dokonce u nás exekutoři párkrát byli . Měla ale to štěstí, že má úžasné rodiče, kteří jí vždy zachránili krk. Nebýt našich prarodičů tak nevím kde bych teď byla.

Mé problémy začaly , když jsem byla v osmé třídě a máma si našla nového přítele. Je to pro mě velmi bolestivé téma ale pokusím se Vám to nějak vysvětlit jak to vše bylo. Ze začátku mi ten člověk byl ukradený a bylo mi jedno s kým máma chodí nebo nechodí. Ale když si mě začal všímat tak už mi to jedno nebylo. Po jednom incidentu jsem se mu začala zcela vyhýbat, ale jelikož si ho máma vodila pouze na víkendy, kdy jezdili prarodiče na chalupu tak mi nikdo nevěřil. Asi po roce jsem se s pomocí kamarádky odhodlala tohoto muže nahlásit na policii. Máma z toho byla ze začátku v šoku a stála při mně, ale pak když přišlo rozhodnutí, že se případ odkládá, tak úplně otočila a začala na mě být hnusná.

Při nástupu na střední školu už to doma vůbec nefungovalo. Matka pro mě nepochopitelně s tím mužem začala zase chodit. To už se prarodiče přestěhovali na chalupu. Tudíž byl u nás doma pořád. Já tam s ním ovšem nechtěla být, tak jsem chodila po venku, někdy až do dvou do rána. A tak to šlo dál. Jednou se mi ale nepovedlo se mu vyhnout a stalo se to zase . To už bylo asi půl roku před tím než mi bylo 18. Tuto událost jsem šla řešit na OSPOD (sociálku), kde jsme domluvili schůzku na policii a tak jsem podala trestní oznámení a oni mě umístili do Domu Tří Přání. Tam věděli, že se domů nechci vrátit. Věděli to i na ospodu a nikdo mě neposlouchal. Byla jsem tam do 18 a pak jsem musela toto zařízení opustit. Naštěstí mi pomohli najít Dům na půl cesty kde bydlím do teď.

Ze začátku a vlastně i teď byly velký problém peníze . Jelikož ještě studuji tak si nemohu dovolit chodit do práce na hlavní pracovní poměr. Proto se mnou hned první den má klíčová pracovnice zašla na úřad a pomohla mi zařídit dávky. Dávky pobírám jelikož bych si brigádou nevydělala na nájem tak je pobírat musím. Ale přilepšit si brigádou nemohu, protože by mi dávky sebrali. Vidím to jako pochybení lidí, kteří mi měli dát na vybranou mezi Domem na půl cesty a Dětským Domovem. Kdybych tuto možnost dostala, tak bych si zvolila DD, protože bych měla jistotu toho, že budu mít kde být, budu mít co do pusy, nebudu vypadat jak úplný nuzák, když se ve škole bude muset něco platit a měla bych klid na učení a nemusela bych pořád něco řešit.